Olomouc

Olomouc je hlavní město Moravskoslezské republiky a sídlo župy Olomouc-venkov a oblasti Střední Morava. Tvoří samostatnou územně správní jednotku.

Olomouc byla již dávno v minulosti předním moravským městem, důležitým hospodářským, správním, politickým, škol­ským i kulturním centrem.

Poloha

Hlavní město Olomouc leží v severní části Hornomoravského úvalu v nivě po obou březích řeky Moravy, tam, kde vystupuje z říční nivy výrazná vyvýšenina - Olomoucký kopec, jehož jednotlivé vrcholy (Václavský, Michalský a Blažejský)  patří k nejstarším částem města. Řeka Morava dělí území města na západní a východní polovinu, v jižní části Olomouce se z pravého břehu připojuje rameno Střední Moravy. Druhým nejvýznačnějším tokem města je Bystřice (známější pod ne­správným názvem Bystřička), přítok Moravy z levého břehu. Nejvyšším bodem původní Olomouce je Tabulový vrch ve výšce 265 m nad mořem.

Dějiny

Největších objevů, z nichž některé změnily názory na nej­starší období vývoje Olomouce, bylo dosaženo při výzkumu u Mořického kostela (na místě dnešního obchodního domu Prior) v první polovině sedmdesátých let. Koncem sedmde­sátých let bylo při záchranném výzkumu na Křížkovského ulici objeveno dlouho před pokládané slovanské hradiště.

Středověk

První zprávy o olomouckém hradu pocházejí z 11. století, kdy zde bylo sídlo přemyslovského údělného knížectví (po připojení Moravy k českému státu roku 1017). Centrem tohoto údělu byla Olomouc až do počátku 13. století. Roku 1306 byl zavražděn na olomouckém hradě poslední Přemyslo­vec, král Václav III. Již v roce 1063 bylo v Olomouci zřízeno biskupství pro Moravu, jež prodělalo první rozkvět za biskupa Zdíka, který roku 1131 vysvětlil jako katedrální chrám nově vystavěný kostel sv. Václava. Roku 1078 byl založen první olomoucký klášter - Hradisko. K těmto dvěma činitelům - hradu a církevním ústavům, se ve 13. století připojilo i město, jehož vznik byl výsledkem dlouhodobého procesu, v jehož průběhu se rodily menší osady, které se nakonec staly základem velkého organismu. Vlastni výstavba středověkého města pro­bíhala asi od poloviny třicátých let do poloviny 13. století. Do poloviny 14. století byla Olomouc prvním moravským městem, od té doby až do třicetileté války soupeřila o primát v zemi s Brnem. V obou těchto městech zasedaly zemské soudy a byly vedeny zemské desky. Olomouc se stala významným obchodním centrem, rozkvétala řemesla, organizovaná v ceších (nejstarší zprávy máme o soukenickém, pekařském a řeznic kém). Ve městě vznikla řada dalších klášterů a bylo zde vybudo váno mnoho kostelů.

Husitské hnutí

Za husitského revolučního hnutí byla Olomouc centrem katolické reakce, v těsném okolí města - v klášteře Hradisko a na kartouzce v Dolanech - však byly husitské posádky, které město bezprostředně ohrožovaly. Protihusitský postoj zaujala Olomouc i za válek mezi Jiřím Poděbradským a Matyášem Korvínem; roku 1479 zde došlo k jednán í Matyáše s Vladisla­vem Jagellonským. Od konce 15. století nastal velký hospo­dářský rozkvět města, které se též stalo centrem významného panství. Rozvíjela se i kultura a školství. V letech  1449-1505 byla ve městě tiskárna a od počátku 16. století se Olomouc stala střediskem humanismu. Roku 1466 byla vedle dosavadní biskup­ské katedrální školy založena i městská škola u sv. Mořice, roku 1573 pak byla nedlouho předtím zřízená jezuitská kolej povýšena na druhou univerzitu v českých zemích. Ve městě docházelo ke střetávání luteránské většiny s katolíky, je jichž pozice podporovali olomoučtí biskupové.

Novověké dějiny

Tragický zlom ve vývoji města znamenala třicetiletá válka. Největší pohromy způsobila městu okupace Švédy v letech 1642-1650, po níž bylo z velké míry zničeno a vylidněno. Úpadek mčsta, zvláště jeho politického vlivu, pokračoval i v dalších letech; na první místo na Moravě se již definitivně dostalo Brno. Biskupství a olomoučtí jezuité byli vedoucímí silami násilné protireformace, na druhé straně bylo v tomto období postaveno ve městě mnoho staveb v barokním slohu. Vývoj Olomouce v 18. století pak rozhodujícím způsobem ovlivnilo prohlášení Olomouce pevnostním městem. Tereziánská pevnost, vybudovaná od poloviny 18. století, prodělala první zatěžkávací zkoušku při obležení Olomouce Prusy roku 1758. Tereziánské a josefínské reformy měly velký význam i pro Olomouc, především ve zrušení řady klášterů a v postát­nění univerzity, která byla sice na krátkou dobu převedena do Brna a snížena na lyceum, od roku 1827 však byla opět obnovena. Přelom 18. a 19. století byl ve znamení rozvoje vědy a kultury, vznikla řada vědeckých společností, také divadlo. Rozvoji průmyslu bránily hradby pevnosti, rozvíjela se však doprava, především od zahájení železniční dopravy z Vídně do Olomouce roku 1841.

V Olomouci  se odrazily revoluční události 1848-1849 především na univerzitě a ve vzniku řady slovanských národních spolků. Po porážce revoluce byla univerzita postupně zrušena a slovanský národní život se projevil výrazně až v šedesátých letech 19. století, kdy bylo založeno mnoho slovanských spolků, začaly vycházet slovanské noviny a časopisy a bylo otevřeno Slovanské gymnázium. Rozvoji dělnického hnuti bránil nedosta­tek průmyslu, teprve po zrušení olomoucké pevnosti roku 1886 začaly být budovány první větší, především potravinářské a kovoprůmyslné podniky, a to především v olomouckých předměstích, tehdy ještě samostatných obcích. Postupně se tak vytvořila odvětvová skladba charakteristická pro olomoucký průmysl dodnes - kovoprůmysl, hlavně slévárenství a stro­jírenství, široký sortiment potravinářského průmyslu, rozvinutý polygrafický průmysl a částečně chemická výroba.

První olomoucká - městská - spořitelna vznikla roku 1863.

Od druhé poloviny 19. století počítáme také tradici olomouckých čokoládoven - akciová společnost Zora - byla založena již roku 1898, ještě starší tradici pak měly závody Olfedo (od roku 1877) a Mikšovský (od roku 1887), z mladších pak továrna Union, která vznikla roku 1919. V roce 1851 byl založen cukrovar v Hejčíně a roku 1870 v Holici. V Holici také vznikl roku 1897 pivovar.

Po roce 1900 rostl v ekonomice Olomouce také podíl slovanského průmyslu, přibývalo obchodních a akciových spo­lečností. V roce 1907 byly založeny podniky, které měly po­zději značný význam pro utváření průmyslové základny města - železárny v Řepčíně a v Hodolanech.

Rozvoj průmyslu znamenal i růst dělnické třídy a vytvá­ření dělnických sociálně demokratických organizací. Současně však politickou atmosféru města výrílzně ovlivňovalo střetávání vládnoucí německé buržoazie se slovanskou menšinou, což působilo i na dělnické hnutí obou národností. Nejvýznamnějším pro­jevem národního i dělnického hnutí v této době byl tábor lidu za všeobecné a rovné hlasovací právo a sociální požadavky v roce 1905.

První Československá republika

Hlavní základ olomoucké městské aglomerace se vytvořil roku 1919, kdy bylo k historickému jádru města, dlouho omezovanému v rozvoji pevnostním statutem, připojeno 13 obcí: Bělidla, Černovír, Hejčín, Hodolany, Chválkovice, Lazce, Neředín, Nová Ulice, Pavlovičky, Povel, Řepčín, Nové Sady a Nový Svět. Mnohé z těchto obcí měly průmyslový charakter. Tím se výrazně zvětšil počet obyvatel Olomouce. Zatímco roku 1850 mělo město 9 790 obyvatel a roku 1900 21 206, dosáhla počtu Olomouc roku 1921 již 57 206 osob. Avšak změnil se též národnostní charakter města, v němž výrazně převládlo slovanské obyvatelstvo.

Roku 1923 vznikl holický závod Solné mlýny.

Rozhodující pozice měla v Olomouci česká sociálně demokratická strana, která však úzce spolupracovala ve správě města s buržoazními stranami. Komunistická strana Československa si vybudovala ve městě silné pozice především ve třicátých letech, kdy bylo ve městě sídlo středomoravského krajského výboru KSČ. Hlavní silou strany bylo dělnictvo řepčínských a hodolanských železáren, významné bylo i působení představitelů komu­nistické inteligence.

Za hospodářské krize ve třicátých letech zanikl starý olomoucký měšťanský pivovar. Zanikly některé velké závody stavebního odvětví, především cementárna v Hodo­lanech.

Druhá světová válka

Hned v prvním období po Mnichovu a počátkem roku 1939 začala KSČ budovat ilegální síť. Po nacistické okupaci 15. března 1939 se Olomouc stala centrem odbojové činnosti jednak KSČ (ilegální krajský výbor), jednak dalších organizací napojených na celostátní sítě. V průběhu let 1939-1940 byly sice všechny odbojové organizace nacisty rozbity, KSČ  však vytvořila novou ilegální síť. V posledních letech války působily v okolí četné partyzánské skupiny. Sovětská armáda osvobodila Olomouc po těžkých bojích 8. května 1945.

Po druhé světové válce

Po roce 1945 se Olomouc stala ryze slovanským, prosperujícím městem, zvýšil se i objem průmyslu, především strojírenského a tradičního potravinářského. Vznik lidově demokratické moci vedl k velkému oživení hospo­dářského, politického i kulturního života. Německá menšina byla z města z velké části odsunuta. Město bylo spravováno Ústředním národním výborem, v letech 1948 -1954 Jednotným národním výborem, který měl obvody v jednotlivých měst­ských čtvrtích, po roce 1954 Městským národním výborem. V letech 1949-1960 byla Olomouc sídlem Krajského národního výboru. Již ve volbách roku 1946 získala ve městě nejvíce hlasů KSČ, která stála v čele širokých pracujících vrstev obyvatelstva v únorových dnech roku 1948. Pro kulturní rozvoj města mělo největší význam obnovení olomoucké uni­verzity roku 1946.

Budování socialismu přineslo velké změny olomouckého průmyslu. Po roce 1948 došlo k jeho postupné koncentraci, zanikly mnohé výrobní jednotky, došlo ke změnám odvětvové struktury a v souhlasu s celostátními tendencemi k přednostnímu rozvoji strojírenství a kovoprůmyslu vůbec. Jedním z nejvý­znamnějších podniků tohoto odvětví byly pozdější Závody těžkého strojírenství v Olomouci-Řepčíně, které nesly téměř celou dobu své existence název Moravské železárny (do roku 1978). V období socialistické industrializace prodělal závod velký rozvoj, byly postaveny nové slévárny a jiné provozy, rozvinula se specializovaná výroba, z níž jsou monopolem podniku především takzvané fitinky.

Akciová společnost Kosmos v Hodolanech. Tento podnik přešel po roce 1948 od tradičních výrobku, především kamen, na výrobu čerpadel, neboť se stal součástí národního podniku Sigma. V letech 1953-1965 nesl národní podnik název Že­lezárny Petra Bezruče, pak Sigma Olomouc. I tento závod byl v době výstavby socialismu značně rozšířen, nejdříve o objekty zaniklé hodolanské cementárny, později i o nově postavené provozy. Stal se součástí koncernového podniku Sigma Olomouc, který řídil řadu dalších národních podniků, jež se zabývaly výrobou čerpadel a armatur (např. závod v Lutíně). V Olomouci bylo generální ředitelství, správa hospodářských zařízení a služeb, inženýrsko projektová organizace a výzkumný ústav. Ředitelství sídlilo v nově postavené monumentální budově u hlavního nádraží.

Novým strojírenským průmyslovým odvětvím se stala po roce 1945 výroba obráběcích strojů v národním podniku Továrny obráběcích strojů Olomouc. Tento podnik vznikl přebudováním a podstatným rozšířením někdejších elektro­technických závodů Wagnerových, založených roku 1922, které již za okupace rozšířily svůj sortiment o výrobu obráběcích strojů. Od roku 1950 se TOS specializoval především na vý­robu frézovacích strojů. Novým podnikem v tomto odvětví se stal také Strojobal, založený v roce 1953 v objektu zrušeného hejčínského cukrovaru (nejdéle nesl název Strojírny potravi­nářského průmyslu) a vyrábějící investiční celky pro sladovny, cukrovary a pekárny. Specifickým podnikem je olomoucký závod národního podniku Koh-i-noor Bílovec, který vyráběl v Československu monopolně brusle. Vznikl již roku 1952 jako národní podnik Sandrik (později Kovopol), do  něhož byla vyčleněna výroba bruslí z hodolanského závodu Kosmos. Letecká výroba v Neředíně, zahájená po první světové válce a známá především pod pozdějším názvem  Letov, zanikla a byla přeměněna na automobilový opravárenský závod. Mezi podniky kovodělného odvětví můžeme v Olomouci ještě částečně počítat opravárenský a průmyslový podnik Kovodřevo a olo­moucké Kovodružstvo. Po roce 1945 zanikl nejstarší podnik v městě Olomouci vůbec - Nietschova strojírna v Hrnčířské ulici.

Dalším nejvýznamnějším průmyslovým odvětvím v Olo­mouci je potravinářství, které má ve městě velkou tradici, vycházející především ze širokého hanáckého zemědělského zázemí. Po roce 1945 sice celá řada menších podniků zanikla, ale v dalších letech došlo ke koncentraci výroby, jejímu postup­nému rozšíření, a byly také založeny nové významné podniky. K nejrozsáhlejším potravinářským komplexům patřil národní podnik Závody MILO, založený jako menší závod firmy Hei­korn již roku 1870; do druhé světové války se podstatně rozšířil. Za okupace byly závody změněny na akciovou společnost MILO, říženou osobním lékařem Adolfa Hitlera T. Morellem. Hlavním výrobním sortimentem se po značném rozšíření a modernizaci podniku stala výroba surového oleje (roku 1969 byla dána do provozu moderní rafinérie), jedlých tuků, octa, mýdla, pracích prostředků a kosmetiky.

Bohatou tradici mají i olomoucké čokoládovny a výrobny cukrovinek, které byly po roce 1948 sloučeny v národním podniku Zora. V pozdější době je Zora odštěpným závodem oborového podniku Čokoládovny Modřany.

Cukrovar v Holici po roce 1948 zanikl, ale cukrovarnické odvětví zůstalo zachováno prostřednictvím cukrovaru v Holici a ve městě bylo také zřízeno administrativní sídlo podniku Severomoravské cukrovary.

Z původně rozsáhlého sladovnického a pivovarnického průmyslu, jehož objekty byly značně poškozeny válečnými událostmi roku 1945, zůstaly ve městě tři sladovny - na Bělidlech, v Nové Ulici a v Holici, kde také zůstal zachován pivovar.

Z ostatních tradičních potravinářských podniků v Olo­mouci můžeme jmenovat holický závod Solné mlýny, později součást národního podniku Chema, či závod oborového podniku  Průmysl trvanlivého pečiva, pracující v někdejší Mikšovského čokoládovně v Pavlovičkách. Ze slavné výroby olomouckých tvarůžků zůstal ve městě jen malý provoz v Hodolanech, hlavní závod a velká většina výroby se přesunula do Loštic u Zábřeha. K tradičním, ale nikterak specifickým olo­mouckým potravinářským závodům můžeme počítat Mlýny a těstárny, Masný průmysl, závody Severomoravských pekáren a cukráren, jejichž podstatně rozšířená a modernizovaná vel­kopekárna Hanka se však stala jedním z největších potravi­nářských provozů v Olomouci vůbec. Ve městě je i podnikové ředitelství národního podniku Seliko, vyrábějícího především lihoviny, který má na území Olomouce menší lihovar v Hodo­lanech, drožďárny v Hejčíně a v Pavlovičkách, zelárnu v Nových Sadech a octárnu v Pavlovičkách.

Z nově založených potravinářských podniků zasluhuje pozornost první mrazírna v Československu vůbec, založená v Olomouci po roce 1950. Novým národním podnikem, který navázal na tradice olomouckého sodovkářství, je NEALKO, který vyrábí rozsáhlý sortiment nealkoholických nápojů.

Roku 1950 byl založen Městský stavební podnik.

Státní banka vznikla roku 1950 a byla do ní sloučena celá řada filiálek bývalých bank a peněžních ústavů (první banky byly ve městě již koncem první poloviny 19. století). Státní spořitelna vznikla roku 1953, když již před tím v roce 1948 byla síť spořitelen a záložen velmi zjednodušena. Po roce 1948 byly také četné olomoucké pojišťovací ústavy soustředěny do po­ bočky Státní pojišťovny.

Období reálného socialismu

Jedníín z největších podniků v Olomouci se stala velko­mlékárna OLMA, která zahájila první etapu výroby roku 1968 a dokončena byla o dva roky později. Olma patřila k nej­modernějším podnikům svého druhu v republice.

Okresní stavební podnik byl přemístěn do Olomouce v roce 1970 ze Šternberka a jeho součástí se stal dosud samostatný Městský stavební podnik.

V roce 1970 mělo město již 79 931 obyvatel. Druhá fáze integrace Olomouce s okolními obcemi pro­běhla v letech 1974-1975, kdy bylo s městem spojeno opět 13 obcí. V roce 1974 to byla již dlouho s Olomoucí stavebně související průmyslová obec Holice při silnici na Přerov, dále Slavonín v jihozápadní části města a Týneček při silnici na Šternberk. Na severovýchodě byly připojeny jednak obce Droždín a Samotišky na úpatí nejjižnějšího výběžku Nízkého Jeseníku, jednak Kopeček a Radíkov, ležící již na něm. Kopeček se stal výraznou dominantou města jako nejvyšší část současné Olomouce s nadmořskou výškou asi 382 m. Kopeček a Radíkov jsou také již na okraji rekreačního zázemí města. V roce 1975 integrace pokračovala. Jižně od města byly připojeny obce Nemilany na železniční trati do Prostějova a Nedvězí nedaleko silnice do Brna, severně od Olomouce obce Chomoutov, leží­cí v nivě řeky Moravy, která v okolí vytváří řadu jezírek, a Křelov při silnici do Prahy, s nímž byla již roku 1960 spojena obec Břuchotín. Západně od města byly připojeny Topolany u silnice na Konici a konečně východně umístěné Bystrovany při řece Bystřici a železniční trati do Krnova a Opavy. Po provedené integraci se zvětšil rozsah katastru města Olomouce ze 4 163 ha roku 1970 na 10 608 hektarů a počet obyvatel přesáhl 97 000. Po dalším přírůstku obyvatel se Olomouc v červnu 1978 stala stotisícovým městem.

V roce 1978 byla zahájena výstavba nové budovy spořitelny.

K 1. lednu 1980 byla k Olomouci připojena obec Lošov.

V osmdesátých letech 20. století byla zahájena výstavba velkého masokombinátu.

Doprava

Olomouc je též významným dopravním uzlem jak v že­lezniční, tak silniční síti.

Železniční doprava

Od roku 1895 je sídlem ředitelství státních drah, v pozdější době Správy Střední dráhy. Dnes spadá pod Oblastní ředitelství Ostrava Správy železnic. Na železniční síť je město napojeno železničním uzlem Olomouc, který zahrnuje železniční stanice Olomouc hlavní nádraží, Olomouc-město, Olomouc-Nová Ulice a Horku nad Moravou, tři železniční zastávky (Olomouc-Smetanovy sady, Olomouc-Řepčín a Olomouc-Nové Sady) a výhybnu v Řep­číně.