Uničov

Uničov (německy Mährisch Neustadt) je město v župě Litovel v oblasti Střední Morava. Jedná se o bývalé moravské královské město. Nejrychlejší rozvoj města nastal po vybudování velkého průmyslového podniku - Uničovských strojíren; s tím spojená rozsáhlá bytová výstavba značně změnila půdorys města. V 70. letech bylo k městu připojeno 9 obcí.

Členění města

Město sestává ze samotného Uničova a dalších 9 připojených obcí.

Části města: Benkov, Brníčko, Dětřichov, Dolní Sukolom, Horní Sukolom, Nová Dědina, Renoty, Střelice, Uničov a Želechovice.

Část města	Počet obyvatel	Rozloha (km2)
Benkov	204	9.04
Brníčko	338	4.87
Dětřichov	122	2.96
Dolní Sukolom	276	4.44
Horní Sukolom	119	2.55
Nová Dědina	112	2.34
Renoty	192	4.46
Střelice	396	6.08
Uničov	9205	11.5
Želechovice	251	6.1
Celkem	11215	54.34

Dějiny

Založení Uničova

Markrabě Vladislav přenechal jistému Theodoriovi les na řece Oskavě k vykácení. Tento podnik však narazil na obtíže, které způsobil zemský úředník z Přerova (Proliva). V roce 1213 vedly tyto problémy k žalobě, která byla rozhodnuta ve prospěch Theodoria. Bylo mu přiznáno právo kácet les podél Oskavy od místa, kde měla být postavena mlýnice, až po cestu vedoucí do Úsova, a to "až k horám", s tím, že smí vykácet tolik lesa, kolik zvládne za třicet let, protože na tuto dobu platilo privilegium.

Po deseti letech pokročily práce natolik, že Vladislavův otec, král Přemysl Otakar I., mohl v roce 1223 vydat obyvatelům nové obce, která vznikla na místě vykáceného lesa (nova civitas, přičemž němečtí obyvatelé si ponechali toto jméno), magdeburské právo, jaké bylo v té době uplatňováno v Bruntále. Současně vydal v Brně lokační listinu pro městského rychtáře Theodoria a jeho dědice. Podle této listiny platil každý usedlík roční poplatek 6 denárů, zatímco za půdu pod pluhem byl na svátek sv. Martina vybírán naturální desátek: jeden čtvrtý díl stříbra (čtvrtlark), jeden měřič ječmene, stejně tolik pšenice a ovsa.

Les, který obyvatelé káceli již deset let, mohli podle původního privilegia kácet dalších dvacet let a veškerou získanou a již vymezenou půdu, ať už šlo o les, pole či pastvinu, směli svobodně a bezpečně užívat. Jak bylo určeno markrabětem Vladislavem, měli tuto půdu užívat zcela volně a bez omezení. Nadto bylo obyvatelům umožněno vykonávat obvyklá práva a svobody města, jaké jim byly uděleny.

Roku 1234 potvrdil Uničovu markrabě Přemysl všechna dosud mu udělená práva a přidával k tomu ještě nová; měšťanům zaručoval, že žádný královský lovčí, mající pod správou sousední ves Střelice, nemá práva vymáhati na nich nějaké jiné než stanovené platy nebo je nějak jinak znepokojovat. Přidával také mílové právo na krčmy a prodej masa a chleba, právo, že mají být souzeni jen podle svých zvyklostí a další práva. Listinou je také stanoveno, že se Uničov stává stanicí a shromaždištěm pro odvádění desátků všeho dolování, které náleželo zeměpánu. Desátek se měl odvádět od českých hranic až ke střednímu toku řeky Moravice, od Moravice ke střednímu toku řeky Bystřice a odtud dolů k Olomouci na Velkou Bystřici.

Kolem vznikajícího města došlo také ke vzniku nových německých osad a poněmčení původně slovanských vesnic. Ryze německého založení byly pravděpodobně jen Renoty a Dětřichov. Německé osady okolo města měly zajistit německému městu hospodářské zázemí v jejich jazyce.

Oblast u řeky Moravy, kde se nacházela významná celnice poblíž obchodní stezky vedoucí do Uher, získala roku 1272, kdy král Přemysl Otakar II. markraběti potvrzením práva pozvedl osadu na město, další výsady. Pro zvýšení přitažlivosti pro obyvatele a obchodníky bylo uděleno tržní a skladovací právo na osm dní, což bylo později prodlouženo na deset dní, a město mohlo dalších pět let používat výnosy z trhu k posílení svého rozvoje a organizace.

Husitské války

Město si uchovávalo do doby husitské svůj německý ráz a s německými městy Litovlí a Olomoucí představovalo jakýsi cizí element v hanáckém kraji. S těmito městy se také v potřebnou dobu spojovalo v obranný spolek. Uničov se stejně jako Litovel a Olomouc postavil odmítavě k husitství a zejména s Olomoucí od počátku bojoval proti husitskému nebezpečí a stál s ní na straně Zikmunda Lucemburského.

Husité se spojili s litevským velkoknížetem Vitoldem, který poslal počátkem roku 1422 do Čech svého příbuzného Zikmunda Korybutoviče, který se na cestě k Praze již na Moravě pokusil o město Olomouc. Odražen však přitáhl k Uničovu a dobyl ho útokem, při čemž jeho vojáci město zloupili. Korybutovič už pak v uničovském kostele přijímal podobojí a Uničov byl svěřen polskému šlechtici Dobeslavu Puchalovi, který delší dobu vystupoval na severní Moravě jako významný husitský hejtman.

Husité provedli ve městě radikální převrat také náboženský a sociální, a přední německé měšťanstvo bylo pravděpodobně vyhnáno. V husitských rukou byl až do období mezi lety 1424 až 1437.

Raný novověk

Koncem středověku již opět Uničov vystupoval na straně německé a katolické, a roku 1458 se spolčilo s dalšími německými městy proti králi Jiřímu z Poděbrad. Než však král vtrhl na Moravu vojensky, města vyjma Jihlavy odporu upustila a na brněnském sněmu přísahali i uničovští králi věrnost. Zřejmě jako povděk udělil král Jiří z Poděbrad 9. února 1460 privilegium volného trhu na maso a chléb. Jinou listinou datovanou 12. února zase snížil městu roční plat.

Privilegiem daným 4. dubna 1969 ve Šternberku zaručil Jiří z Poděbrad městu, že nemá být nikdy od královské komory někomu zapsáno, a tak být odtrhováno od přímého královského panství žádným zápisem ani dáním. Měšťanům zabezpečoval plné užívání městského mýta, potřebné dřevo z královských lesů v Doubravě k opevnění města, právo pečetit červeným voskem, ale zejména, že ti, kteří nezachovali věrnost králi se již nesmí vrátit do města a jejich domy připadly městu, a že do budoucna žádný Němec ani cizozemec v Uničově nesmí být duchovním ani světským úředníkem. Za vlády krále Matyáše pravděpodobně došlo k restituci majetků vyhnaných Němců, ač to stejně neohrozilo slovanský živel ve městě.

Katolická církevní správa byla do roku 1515, když byl uničovský kostel v rukou husitů, přefařena do Medlova. Uničovský kostel byl vysvěcen katolickým způsobem v letech 1424 a 1444, což značí, že se v něm v mezidobí konaly husitské bohoslužby. Papežská klatba byla z Uničova sňata až 12. května 1515 papežským legátem Tomášem, když se město opět stalo katolickým.

Novověký Uničov

V 16. století začalo město hospodářsky klesat, jeho mílové právo, které se nedodržovalo, musel roku 1514 znovu zdůraznit listinou král Vladislav. Roku 1522 bylo město postiženo ohněm a v roce 1531 téměř celé vyhořelo. Zvětšovalo se ovšem uničovské panství, když město roku 1517 koupilo Šumvald a v Horní Sukolomi 11 usedlých, roku 1568 Německou Libinu, roku 1585 Loštice a v roce 1597 Železnou Rudu.

Po celé 16. století bylo město ještě slovanské a ještě do roku 1630 o tom máme písemné doklady. 31. května 1643 celé město vyhořelo.

Ve 30. letech 18. století se Uničov stal střediskem rozsáhlé grafické produkce díky Ignáci Zeidlerovi.

Vznik průmyslu

Až do osvobození města si Uničov zachovával typický vzhled zemědělského maloměsta bez výraznějšího hospodářského vzestupu. Postupně se zde rozvíjelo plátenictví, soukenictví, koželužství, jirchařství a zejména tkalcovství, v 18. století již specializované na zpracování bavlny. Továrna na vlněné zboží, zřízená v roce 1786, byla v polovině 19. století přebudována na cukrovar a lihovar. Město proslavila především barvírna a tiskárna kartounu fy. Jerzabek, která tu fungovala od roku 1815 do 30. let 20. století.

Období první Československé republiky

Za první ČSR ve městě působila česká střední měšťanská škola, autobusové spojení bylo do Zábřeha, Šumvaldu, přes Sovinec do Rýmařova a Dlouhé Loučky.

Vybudování Uničovských strojíren a rozvoj města

Po roce 1948 došlo ke kvalitativnímu zlomu ve vývoji města, a to v souvislosti s budováním Škodových závodů, pozdějích Uničovských strojíren. Ve městě tehdy žilo 3 524 obyvatel v 860 domech. Stavby činžovních domů pro zaměstance Škodových závodů začaly v prostoru mezi plynárnou a Šibeníkem v roce 1949. Výstavba sídliště byla zahájena roku 1951, a to současně s rozsáhlou asanací starých zdravotně nevyhovujících domů. Materiál z demolice se pak použil k zavezení Želechovického rybníka na dnešní Olomoucké ulici. V roce 1952 byla postavena mateřská škola pro 60 dětí a o rok později začala na sídlišti výstavba školní budovy pro střední školu. V roce 1958 bydlelo na sídlišti již 2 762 osob, ve vnitřním městě 984. Zastaralé plynové osvětlení nahradilo již roku 1949 osvětlení elektrické. V roce 1957 byla dokončena výstavba vodovodu a o rok později hloubková kanalizace.

Počátkem 60. let pokračovala modernizace a asanace staré části města včetně budování kanalizace, kabelizace a plynového vedení. K estetizaci životního prostředí přispěla mj. i úprava zanedbaného městského parku. V budově bývalé nemocnice byla v roce 1963 zřízena poliklinika. O rok později zahájilo provoz nově vybudované autobusové nádraží na ulici Jiřího z Poděbrad.

K zásadní změně v oblasti bytové výstavby došlo v roce 1965, kdy státní bytovou výstavbu nahradilo budování družstevních a stabilizačních bytů. Koncem 60. let - po rozšíření Litovelské ulice a na ni navazující Dukelské třídy - zde vyrostla řada čtyřposchoďových domů, které výrazně změnily vzhled sídliště. Vedle starého kina na třídě Hrdinů vznikly do roku 1969 čtyři nové bloky. Rozsáhlá demolice starých domů a hospodářských budov byla provedena v obvodu Polní a Mohelnická ulice. Koncem 60. let se rozvinula rovněž individuální výstavba dalších rodinných domů - Na nivách, Olomoucké ulici, v Albíkově ulici, v Mohelnické ulici, na Šternberské ulici a v Brníčku. Současně vybudovaly byty pro své zaměstnance i některé místní podniky, jako Severomoravské dřevařské závody, cukrovar aj.

V roce 1970 zahájily Uničovské strojírny výstavbu stabilizačních bytů v prostorách bývalé perlovky - zbořeného továrního objektu z roku 1897 - dále u svého učiliště a v ulici Plzeňské a Mohelnické. První výškové bloky byly předány do užívání v roce 1972. V části jejich přízemí zahájily provoz nové prodejny a provozovny služeb. Ve výstavbě bytů pro své členy pokračovalo JZD u Brníčka. V květnu 1975 bylo na sídlišti otevřeno nové moderní širokoúhlé kino Družba.

Pokračující bytová výstavba se v 70. letech soustředila do 3 prostorů - přednádražního, u polikliniky a v ulici Na stromořadí. První etapa komplexní výstavby v přednádražním prostoru byla zahájena v roce 1979. V tomto období současně začalo budování menšího sídlištního celku na Nemocniční ulici vedle polikliniky. Sídliště v přednádražním prostoru s hlavní ulicí Generála Svobody se za Mohelnickou ulicí napojuje na stávající komplex. Prvních 372 bytů - včetně mateřské školy, jeslí a obchodu - zde bylo dobudováno v letech 1981 až 1982. V roce 1983 byla dokončena 12třídní základní škola v ulici U stadionu. Největší stavbou posledních let reálného socialismu, realizovanou etapovitě v akci Z, je krytý zimní stadion.

Kromě Uničovských strojíren a Severomoravských dřevařských závodů působily ve městě také podniky Farmakon, Technolen, Severomoravské cukrovary, Technické služby města Uničova a Komunální služby města Uničova.

Novostavby na vybudovaných sídlištích výrazně změnily podobu města, které mělo i s integrovanými obcemi koncem 80. let 20. století téměř 14 tisíc obyvatel a bylo významným průmyslově-zemědělským střediskem olomouckého okresu.

Pamětihodnosti

Dominantou náměstí ve tvaru nepravidelného lichoběžníku je radnice, která ovšem svůj původní ráz ztratila po úpravách v letech 1890 a 1891. Její věž dosahuje výšky 45 m. Další dominantou je morový sloup z let 1729 až 1743, nejvýznačnější v Moravskoslezsku po olomouckém, náměstí pak doplňují také dvě barokní kašny.

Mezi náměstím a zbytkem opevnění je situován farní kostel Nanebevzetí Panny Marie. Druhý - klášterní kostel Povýšení sv. Kříže - byl adaptován pro kulturní účely.

Zbytek opevnění představuje zejména Medelská brána a zbytek hradních zdí k ní přiléhajících. V Olomoucké ulici se nachází také bývalá městská zbrojnice, ve které sídlí Muzeum u vodní branky.

Druhým náměstím je bývalý rynk, dnes náměstí Osvobození (dříve náměstí Družby, lidově Staliňák). V roce 1882 zde byla odhalena socha císaře Josefa II.

Doprava

Železniční doprava

Městem prochází železniční trať značená číslem 290 vedoucí z Olomouce do Šumperka, na které jezdí linka značená M2 nebo M20. Mezi Olomoucí a Uničovem jezdí vlaky v půlhodinovém a hodinovém taktu v závislosti na dopravní špičce, zatímco mezi Uničovem a Šumperkem je takt půlhodinový až dvouhodinový. Město samotné obsluhuje železniční stanice Uničov a Brníčko železniční zastávka Uničov zastávka.